Svařování je proces, při němž je vytvořen trvalý, nerozebíratelný spoj dvou a více částí. Protože svařovat jednotlivé kusy za běžné teploty a tlaku není možné, je nutné termodynamické podmínky změnit, a to buď tlakem nebo teplem, případně oběma faktory najednou. Obecně čím vyšší je tlak, tím méně je třeba předmět zahřívat. Svařovat se dají kovové i nekovové materiály, podobných i různých vlastností. Pro každý typ spoje se užívá jiná metoda svařování, vždy při něm dochází ke změně vlastností základního materiálu v okolí spoje.
Nejstarší metoda ručního obloukového svařování dostala název z anglického jazyka, Manual Metal Arc – MMA. Dodnes se užívá, protože se při ní dá svařovat v různých polohách, a svařovací zdroje i přídavný materiál, kovové elektrody s různými typy obalu, jsou snadno dostupné. Základní a přídavný materiál se hořením elektrického oblouku roztaví, elektroda se odtavuje, kov ukládá do svarové lázně a tvoří se spoj. Z obalu elektrody vzniká struska, která vyplave na povrch a ztuhne. Struska chrání kov při chladnutí, ale je ji nutné odstranit, zejména bude li na svar kladena další vrstva.
Další běžnou metodou svažování je MIG/MAG, užívá se v ochranné atmosféře. Přídavným materiálem je drát navinutý na cívce. Drát se ovíjí podavačem a přes kladkový posuv a multifunkční kabel je přiveden do MIG/MAG hořáku. Podavač drátu může být součástí svařovacího zdroje nebo může být odnímatelný. Pak je s generátorem proudu propojen kabely. MIG/MAG hořák je zakončen plynovou hubicí, ve které je kontaktní špička. Tavná lázeň je chráněna před oxidací proudem inertního nebo aktivního plynu, který do místa svaru proudí z plynové hubice hořáku.
Velmi precizní metodou svařování je TIG, určená pro svary, u kterých je požadavek na pěkný vzhled. Využívá teplo z elektrického oblouku, jako přídavný materiál se používají tyčky. Někdy se s touto metodou dá svařovat i bez přídavného materiálu, pouhým natavením okrajů svařovaných dílů. Tavná lázeň je při této metodě svařování chráněna před atmosférickou oxidací proudem inertního plynu, obvykle argonem, do místa svaru proudí z plynové keramické trubice hořáku. Průtok plynu upravuje redukční ventil, osazený mezi svařovacím zdrojem a tlakovou lahví.
